Půlelfka zlodějka
Původ:
Pocházím ze severních Kopečků. Krásné místo, jak by asi řekl každý, kdo tamtudy někdy procházel.
Věkovité stromy skrz jejichž větve padají zlatavé paprsky slunce na střechy bílých elfích pavilónů,
nádherná řeka Anisen, na jejímž břehu zpívají ptáci a tančí půvabné elfí dívky, jásavé barvy květů na loukách.
Kdo by to tu nemiloval...
Zejména elfové svou zemi milují a chtějí ji mít bez poskvrny. Elfové hrdí na svou zemi, elfové pyšní na
svůj původ. A čím je takový bastard nějakého zatraceného lidského dobrodruha, který omámil
panenskou Sequaninu kněžku, než poskvrnou a hambou? Zejména pro tak starý a vážený rod, jako byl rod
mojí matky...
Matka nakonec opustila svoji rodinu a prý zahynula v některé z posledních bitev Velkých válek. Mě nechala u
svých rodičů. Elfové neumí opustit nebo snad dokonce zabít malé dítě, umí být ale velice krutí svou
lhostejností, chladem a vyslovenými či nevyslovenými výčitkami. Nejlepší by bylo, kdybych prostě nebyla.
Když mi bylo asi jedenáct let, přišla záchrana. Je to ode mě asi kruté, ale tehdy jsem to tak cítila a cítím
to tak dodnes. Mezi elfy se rozšířila neznámá horečnatá nemoc a nakažení rychle umírali. V našem domě se nakazili
všichni včetně mě. Ale já jsem nezemřela. Děkuji za to svému otci, protože to bylo určitě lidské dědictví,
které ve mě té nemoci úspěšně vzdorovalo.
Pak přišly kněžky z kláštera Melitelé. Málokomu už dokázaly pomoci, ale mě vzaly s sebou, a v jejich klášteře jsem strávila
dalších šest let. Nemůžu říct, že to tam bylo špatné. Nikdo mnou neopovrhoval, naučily mě trochu číst a psát,
starala jsem se o raněné a nemocné, což je životní náplň služebnic Melitelé. Ale moje životní náplň to rozhodně není!
Dusila jsem se mezi kláštěrními zdmi sešněrovaná řádem a poslušností. Kněžky sice mnohým život zachraňovaly,
ale samy ten svůj nežily. Utekla bych, ale neměla jsem kam jít.
Všechno se změnilo, když do kláštera přijaly těžce raněného muže. Jmenoval se Narwik a byl na útěku.
Pobyl u nás několik týdnů a já jsem ho měla na starosti. Zpočátku byl velice uzavřený, ale nakonec jsem ho rozmluvila.
Vyprávěl mi pak úžasné příběhy o světě mimo klášter, o lidech, kteří jsou svobodní, o způsobu života,
jaký jsem si ani neuměla představit. Ale v jednom jsem si byla úplně jistá - že svobodný život je přesně to,
co chci. A také jsem věřila, že najdu přátele, které jsem nikdy neměla. A tak, když měl Narwik opustit klášter, přesvědčila
jsem ho, aby mě vzal s sebou. Nebylo to jednoduché, ale nakonec uznal, že mám v sobě talent, který by speciální
výcvik dokázal rozvinout, a slíbil, že mi dá šanci. Utekla jsem tedy z kláštera a Narwik mě vzal s sebou do Mistu.
A v Mistu konečně začal můj nový život.
Vzhled:
Svůj původ mám bohužel vepsaný v každém rysu. Půlelf - podle tvaru očí, uší i zubů. Ale dle lidských
měřítek jsem dost hezká. Prý je to tím, že jsem zajímavá. Hm. Je pravda, že moje tmavě hnědé vlasy
dost kontrastují s očima v barvě lučního medu. Vlasy si stříhám sestupně, nechávám je krátké. Je to praktické.
Postavu mám na člověka drobnou, na elfku zase robusní. Taky bych chtěla vidět elfku, která by natáhla moji kuš.
Svoji starou tuniku jsem vyměnila za hnědošedé šaty od farmářky, které jsme vyhubili na statku krysy. S pohodlnýma botama,
které jsme vyhráli v garotu už vypadám trochu k světu.
|
 |
Novinky:
Na lepší příležitosti si oblékám šaty od kněžích Elis. Šedá je moje oblíbená barva. Vlasy
mně z čela konečně drží černá čelenka, vyrobila jsem si také nové boty. Trvalo to skoro týden,
než jsem na ně všechno sehnala a ušila si je, ale vážně stojí za to.
Ale hlavní je stejně můj milovaný plášť. Šedočerný jak tma nad ránem, elegantní a hlavně
plně funkční. Narwik mě naučil, jak se s ním pohybovat v boji a opravdu to funguje.
Už jsem si pořídila i kožené brnění a na zimu si pod něj navléknu ještě teplou kazajku.
V Mistu prý bývá dost mrazivo. Myslím, že dost užiju i ty nové černé kožené rukavičky.
|
Schopnosti a dovednosti:
Když jste malé dítě a jste odlišný, tak vám ostatní děti nedají pokoj. Často jsem musela utíkat
před kamarády mých sestřenic a schovávat se v lese. Když to jinak nešlo, házela jsem po nich hroudy
a šišky. Házet umím docela dobře, stejně tak běhat a skákat. Taky jsem se sama naučila trochu plavat.
V klášteře mě učili číst a psát, zpívat při bohoslužbách, ošetřovat raněné, šít a vůbec různé ruční práce.
Také jsem musela znát všechno o Melitelé a něco i o jiných bozích. Ale tohle všechno mi vážně šlo.
|
 |
Jejich zlepšení:
Narwik mě zasvětil do boje s dýkou, což jsem dál rozvíjela pod dohledem skutečné odbornice.
Praktický trénink mi pak poskytli vojáci kapitána Darfana. Taky jsem se naučila pohybovat se v brnění,
což není žádná legrace. A stejně jako Banny si chodím občas zajezdit na koni. Je to jen tažný valach,
ale docela mě poslouchá. Nejvíc mě ale zatím fascinuje střelba z kuše. Cítím, že kuš je mojí prodlouženou rukou
a cítím se s ní den ode dne jistější. Vždyť mám také už docela praxi.
|
Odborné dovednosti:
No jistě, díky Narwikovi a lidem kolem něj jsem prošla intenzivním speciálním výcvikem.
A zbytek už je jen praxe a zkušenosti, které, doufám, budou jen přibývat. Není nic lepšího
než dokonale ovládat své tělo. Fascinuje mě umění tichého plížení a skrývání ve stínech.
Moje reflexy se úžasně zrychlily, na delší vzdálenost se dokážu vyhnout i letícímu šípu.
Mám trénovaný zrak i sluch a začínám odhalovat vnitřní pocity lidí z drobných změn v jejich
běžném chování. Pracuju také se zámky, ale to mě moc nebaví. Všichni mě ale přesvědčují,
že je to užitečné. Já myslím, že užitečnější je umět si vyrobit vlastní pomůcky. V tom jsem
dost dobrá, zúročují se mi mé zkušenosti z ručních prací z kláštera.
A samozřejmě boj. Pokud v této době vytáhnete paty za hradby města, musíte být připravení
na všechno. Jistěže někdy kvůli tomu nemusíte ani cestovat, i v Mistu se dá připléct
k nepříjemnostem. Mám dlouhou dýku a umím s ní docela zacházet. Navíc si při tom úspěšně
pomáhám pláštěm. Ale ještě lepší je, když můžu použít svoji kuš. Dostala jsem ji po turnaji
v garotu a je velice kvalitní. Myslím, že na střelbu z kuše mám vážně talent.
Oblíbené zvyky a úchylky:
Sali má zlozvyk pořád všem připomínat, že při chůzi nadělají hrozný hluk.
Jednou se dokonce pokusila upevit Ornimu šípy v toulci, aby tak neřachtaly.
To, že je pak Orni nebude moct vytáhnout, ji zřejmě neznervózňovalo.
Další úchylkou je, že nenávidí, když ji někdo považuje za elfku a obecně by nejraděj
všechny elfy zakázala. Také nesnáší Sequanu a její vyznavačky považuje za
"věšák na šminky a šperky bez mozku". Jinak je to ale dobrá duše.
Neobvyklé položky v inventáři:
Kdo by si dovolil sahat zlodějovi do věcí! Ještě by se pořezal o ten schovaný skalpel...
Čeho se bojí:
Medvědů, vlků (pokud není v dohledu strom), chodících mrtvol, zanedbaných vojáků, skřetů...
Sice se jich bojí, ale to neznamená, že jim nemůže současně nakopat kaďák!
Po zážitku s vlkodlakem a démony Sali zjistila, že skutečný svět je někdy horší než ta nejhorší noční můra.
Bojí se o své přátele.
Typické rčení:
Já nejsem elf!